Keď sme to takmer vzdali... prišla a zrazu sme boli rodina
Foto: pixabay
Pani Ruženka s manželom túžili po dieťatku. Čakali šesť rokov na to, kedy im zazvoní kúzelný telefón. Ale stále nič. Ich nádej postupne slabla, vek im narastal a začali pochybovať. S manželom sa rozhodli, že na dieťa je už asi príliš neskoro. Keď pani Ruženka zavolala úradníčke s tým, že žiadosť rušia, ostala v šoku z toho, čo jej úradníčka povedala ...
Kedy ste sa rozhodli pre adopciu a čo tomu predchádzalo?
Pro adopci jsme se rozhodli před šesti lety. V roce 2022 v únoru to bylo 6 let od podání žádosti. Předcházelo tomu to, že nemám vlastní, biologické děti. Jsme s partnerem zdravý, ale dítě jsme své neměli. Já odmítala podstupovat nějaká vyšetření, umělá oplodnění. Celkově pokud nemusím, tak k lékařům nechodím. Nejsem žádný vyznavač nebo nevyznavač něčeho, ale nějak lékaře a takové instituce nemusím. Takže jsme své děti neměli. Jelikož mám vystudovanou pedagogickou školu a tak nějak všeobecný mírný přehled věděla jsem, co je to adopce. Ale ihned jsem věděla, že nechci jít do pěstounské péče a to díky tomu, že jsem se vždy bála, že by někdo mohl přijít a dítě mi mohl vzít. Vím že to zní jednoduše a postup je asi složitější, ale vždy jsem se pěstounské péče bála. Takže adopce. Po dohodě s partnerem jsme se rozhodli podat žádost. Samozřejmě tomu přecházeli otázky, které i dnes "řešíme":
budeme mít cizí dítě rádi?
O našem uvažování, plánu, podání žádosti nikdo kromě nejbližších např. v mé práci pracovníků nikdo nevěděl, ani nejbližší rodina. Ti se to dozvěděli, až po x letech měli pro nás úředníci dítě. Předcházelo tomu, že jsem volala, že ruším po x letech žádost o adopci a řekli mi, že mají pro nás dítě...Šok... Nemohli říci více nebylo ještě právně volné což byl náš požadavek.
Aké ste mali požiadavky ohľadom budúceho dieťaťa? Museli ste dlho čakať, kým ste sa dostali na rad?
Požadavky jsme měli dle okolí normální, dle někoho velice V.I.P. Prostě jsme chtěli dítě do 1 roku, zdravé, majoritního etnika, léčitelné nemoci nebo vady, právně volné. Proč do jednoho roka? Protože jsme měli pocit že je to dítě ještě malé a dokáže si na nás rychle zvyknou a ten přechod nebude tak složitý.
Proč zdravé? Protože jsme chtěli žít "normálním" způsobem života.
Odmítala jsem se starat o postižené dítě. Jelikož jak bylo uvedeno jsem vystudovaný speciální pedagog. Vím že to zní tvrdě, ale chtěla jsem zdravé dítě. Prošla jsem si ústavy, zařízeními a viděla děti jak fyzicky, tak mentálně postižené...proč majoritní etnikum? Protože žijeme na vsi, mám zkušenosti s minoritním etnikem, opět praxe...A my jsme majoritní etniku. Právně volné? Nechtěla jsem se s biologickými rodiči potkat u soudu a nechtěla jsem aby věděli údaje o nás jako např. datum narození, bydliště, pracoviště, příjmy....
Foto: pixabay
Aké bolo vaše prvé stretnutie s vašou dcérkou? Kedy ste pocítili, že je vaša a že ju ľúbite?
Střetnutí bylo před necelým rokem. Nejdříve jsme viděli její fotografii na krajském úřadě. Nějaké větší mimino na nás koukalo z fotky. Hned jsme si domluvili schůzku a ten den se jeli k pěstounům podívat. Mělo tam na nás čekat dítě, které si začíná sedat. Viděli jsme holčičku, která byla velice živá. Dali mi jí do ruky, neplakala. Jen mi stále sahala na pusu. To jí zůstalo do dneška. Byla velmi živá, stále se dívala okolo sebe, reagovala, hlavu věčně směrem k zemi. Roztrhla mi korálkový náramek, zajímala se co mám na krku. Návštěva trvala asi dvě hodiny.
Stále jsem hledala nějaké negativum a nemohla ho najít. Nějaké negativum abych mohla říci ne.
Nebyla jsem rozhodnutá že do toho chci po tolika letech a po takovém šoku jít. Trvalo mi to asi 14 dnů než jsem řekla, že do toho jdu. Nevím kdy jsem pocítila že jí mám ráda. Možná po posledním soudu. Že byla i úředně naše. I když ještě čekáme na rodný list. Mám jí ráda. A možná stále láska přichází a zvětšuje se. Nedokáži si představit, že by nebyla. Je to velice náročné protože jsem "stará" matka je mi 42 let. Ale je naše.
Oslavujú sa u vás "dovezeniny" resp. srdiečkové narodeniny vašej dcéry?
Ještě nebyla možnost. Pouze jsme slavili dceřin 1. rok. Dovezeniny nebo jiné narozeniny budeme teprve slavit a to v polovině září 2022. Paradoxem je, že dcera poprvé u nás spala, když bylo manželovi 50 let. Takže budou slavit oba. manžel letos 51 a dcera u nás 1 rok. Určitě si nějaký způsob oslavy najdeme. Ale ještě nemám promyšleno jak a co. Ale určitě se to spojí dohromady.
Otázka pani sudkyne na poslednom súdnom pojednávaní bola, či ste pripravení a akým spôsobom oboznámite dcéru s tým, že je adoptovaná. Ako to riešite?
Od pěstounů, kteří si dceru přebírali z porodnice v jejich 4 dnech máme fotoknihu. Máme uloženy všechny dokumenty, které se týkají adopce od začátku do konce. Máme kufřík z porodnice s jejími prvními věcmi a vzkazy od personálu nemocnice. Knihu máme stále vystavenou a zrovna dnes jsme jí prohlíželi a vypravovali. Říkáme zatím něco v tom smyslu: Na fotce je malá Matilda, když si jí z porodnice přivezla teta a strejda a starali se o tebe protože maminka nemohla. Pak přijela mamka s tatínkem a odvezli si tě domů a tak tě máme doma a jsi naše. Máme fotky když jsme za ní jezdili k pěstounům. Stále povídáme. Zatím tímto způsobem. Dceři je rok a půl. Máme i nějaké knížky, ale zatím jsme je nečetli. Bavíme se běžně před dcerou, že je adoptovaná.
Bavíme se o tom, že jméno jí vybrala maminka bio a paní soudkyně ho odklepla, takže ho může používat a my jsme ho nechali.
Neměnili jsme jméno, protože jsme měli pocit, že už na něj slyší. Je to jméno které se používalo dříve, není moc moderní, ale má různé alternativy oslovení...Složka která je ohledně adopce, tak pokud zůstane do její dospělosti, tak bude jí mít k dispozici. Píšu jí deníček. Dále máme rodinou kroniku, takže vše zaznamenáváme od té doby co jí máme doma. Tj. dostali jsme jí v 9 měsících jejího věku.
Foto: pixabay
Hovoríte, že ako adoptívna matka máte problém ako rozlišovať BIO matku, zatiaľ je to tá matka, ktorá nechala dieťa v nemocnici. V knižke Dieťa z neba vás inšpiroval názov Brušková mama a Srdiečková maminka. Myslíte, že vám toto rozlíšenie uľahčí komunikáciu s vašou dcérkou, keď trochu vyrastie a začne sa pýtať?
Zatím i když se někdy okolí diví je to matka nebo tvá maminka. Určitě rozlišení je dobré. Protože i já jako dospělá se v tom ztrácím. Zatím ta paní co mi porodila dceru mi nic špatného neudělala. Vím jak vypadá, vím zhruba jak žije. Nechodila k lékaři, porodila v porodnici.
Dala život dítěti které vychovávám.
Není to pro mě paní...Vaše označení je pěkné a určitě i pravdivé, jen se ho naučit používat...srdíčková zní velice hezky. Myslím si, že tento způsob pojmenování je pěkný a pro dítě čitelný...
BIO matku ste síce nikdy nestretli, ale videli ste ju na sociálnych sieťach. Na jednej strane oceňujete, že sa zachovala zodpovedne, dieťa vynosila, porodila v nemocnici a zabezpečila mu lepší život, vďaka tomu, že ho uvoľnila na adopciu. Na druhej strane spomínate, že vás štve, že žije inak ako vy. Môžete k tomu prezradiť viac? Čo vás konkrétne hnevá?
Ano matku jsme nikdy fyzicky neviděli, ale viděla jsem jí na sociálních sítích. Viděla jsem i některé sourozence dcery na sociálních sítích. Ano mohla dítě dát k potratu, mohla udělat něco aby potratila. Jakým způsobem žila v době těhotenství nevím a možná ani nechci vědět. Ale porodila v nemocnici. Prý od počátku říkala že dá dítě k adopci. Důvod proč ho dala nevím. Ale není to její první dítě které porodila a dala k adopci. Ano asi žije jinak než my. Nevím jaké má vzdělání, jakou má práci, jaké má vlastnosti, jak vlastně žije.
Nechci a nebudu soudit.
Ale štve mě, když pak na sociální síti vidím jak má fotografie s dětmi, které dle dostupných informací od soudu vychovává její rodina a ne ona. A všude ukazuje srdíčka, vzkazy jak děti miluje. A dle informací se o ně nestará, ale její rodina. Štve mě, že ukazuje co dětem kupuje, co pro ně dělá....Nechci soudit, ale asi soudím...Ale nerozumím tomu...Vím, že se každý člověk může dostat do problémů, ale...O děti se nestarám, vychovává je někdo jiný. Chci asi začít nový život to je můj předpoklad mám nového partnera, nedopadne to a ze vztahu vznikne dítě, dám ho k adopci a tak se situace opakuje....Nechci moralizovat, ale existují i jiné způsoby ochrany než pak řešení nechtěného těhotenství adopcí...
Foto: pixabay
Ako na vašu dcérku reaguje okolie v súvislosti s tým, že je osvojená? Stretávate sa občas aj s nepochopením?
My se tím netajíme, ale zase nenosíme na zádech cedulku jsme adoptivní rodiče. S pěstouny jsme v kontaktu i když jsem původně nechtěla. Chtěla jsem kontakt přerušit po předání. Ale myslím si, že i setkávání s ni mi a to že dcera vidí, že mají teď např. jinou holčičku jí může v budoucnu pomoci a i nám ve vysvětlování, že teta a strejda se starají o děti o které se nemohou starat rodiče a pak přijede mamka a taťka ve vašem případě mamka a taťka srdíčkový a odvezou si dítě domů. Před dcerou se bavíme zcela běžně že je adoptovaná.
Okolí vesměs zatím reagovalo kladně. Spíše někdy poukazují na náš věk.
Ale to je i můj problém...Rodina jí bere jako vnučku, neteř. Okolí jako milou, chytrou holčinu. Asi jsem se zatím nesetkala s tím, že by někdo něco negativního řekl. Informace se ke mě žádné nedostaly. Nevím nemohu si na nic negativního vzpomenout. Informace co mám od manžela jak reagovalo okolí, že je to hezké co jsme udělali. Nevím mé okolí to asi bere tak, že jsem ze dne na den skončila v práci a mám doma dítě o které se starám. Možná asi jako u většiny dětí tak srovnávají. Někdy mám možná pocit, že by jí zajímalo více, ale bojí se zeptat. Nebo možná nevědí jak se zeptat. Pokud se někdo ptal na nějaké bližší informace tak jsem řekla.
Sú nejaké témy, ktoré vám do budúcna naháňajú strach? Čo vám pomáha v týchto náročných chvíľach?
Zda jí vychovám, jak jí vychovám, po kom je, jaká bude charakterově, intelektově, vzhledově.
Zda jednou mě nepošle někam...a neřekne stejně nejsi moje máma...
I když vím, že toto říkají i bio děti. Co mi pomáhá? Možná v této chvíli, že jsem to napsala do počítače vám, a bulím tady u toho...možná i to mi pomáhá se s tím srovnat...díky za to...Někdy také to, že jsem starší a co když se nedočkáme 18. narozenin...Pak si musím říci jsou starší a nikdy neví jak dlouhou svíčku života má před sebou...
Voči adopcii je veľa predsudkov. Odporúčate rodičom, ktorí o adopcii ešte len uvažujú, aby do toho išli? Prečo áno a prípadne prečo nie? Čo to prinieslo do vášho života odkedy máte dcérku?
Myslím si, že adopce je stále téma velice citlivé. Lidé nemají moc informací. Pletou si pojmy. Určitě bych pokud by to bylo možné vyhledala nebo se pokusila vyhledat někoho kdo má adoptované dítě a dala mu otázky jak to bylo, co bylo, co přecházelo, čím procházely. Mě by velice pomohlo, kdybych ve svém okolí někoho měla. Někdy příspěvky na Facebooku nahánějí strach. Každý krajský úřad, každý úředník, každý žadatel, každé dítě je jiné... u nás to bylo taky jiné než se všude psalo...kouzelný telefon nebyl, dítě bylo hodně přivyklé na pěstounku, předání bylo náročné, zvykání je postupné...Zda jít nebo nejít nevím. My máme dceru. Samozřejmě jsou tam otázky jak to bude v budoucnu, ale asi člověk nemůže moc přemýšlet, protože by se zbláznil. Co mi to přineslo? 9 měsíců si zvykání, že mám dítě.
Zvykání si na oslovovaní máma. Učím se za pochodu vychovávat.
Někdy mám pochybnosti o sobě. Někdy mám pocit, že budu vrace pedagogický diplom. Přineslo že někdy je chaos, někdy vztek, někdy ubrečené dítě, někdy dítě které vás pohladí, někdy dítě které vás uhodí, někdy dítě které za vámi chodí i na WC..... Je to změna celého života.
Pýtala sa Michaela Ray, odpovedala maminka adoptovaného dievčatka. Mená a fotografie sú ilustračné.
